Prohlášení

Nikdy jsem neměl obchodní domy příliš v lásce.
Jejich světlo mne vždy pálilo do očí.
S postupujícím věkem jsem si však uvědomil, že nejde o jejich architekturu nebo dokonalé lidi, které mi staví do cesty, ale o to, co pro mne reprezentují.
Svět slastně přivřených víček, který na jedné straně planety bere, aby zabalil, navoněl a dodal pocit, že všechno je v pořádku. 
Že chleba je ještě na krámě.
„Co se děje v místě, k němuž si tak obtížně vytvářím vztah, když jej v noci všichni opouští?“ S touto otázkou jsem oslovil šest obchodních center v Tallinnu – městě, jež se mezi evropskými metropolemi při přepočtu prodejní plochy na obyvatele umístilo na prvním místě.
Možnost vstupu bez omezení a tvůrčí svobodu mi nabídli pouze v jediném.

Solaris. Kdo pojmenuje obchoďák po slavné sci-fi? Možná někdo, kdo chce ten svůj udělat zvláštní, jaksi mezihvězdný, snad i zhmotňující představy. Není  v tom ukryt marketingový vtip? Přijď k nám a bude ti naděleno. Stejně jako inspektorovi orbitální stanice, kterému Tarkovský s Lemem zhmotnili mrtvou manželku.

Na počátku byla až dětsky jednoduchá otázka.
Začal jsem tedy místo navštěvovat, seznamovat se s jeho zaměstnanci a pracovním rytmem. Čím více času jsem s kamerou uvnitř trávil, tím větší smysl mi dávaly myšlenky Marca Augé, Félixe Guattariho, Nigela Thrifta nebo Tima Ingolda, které rámují horizonty antropologie 21. století. Jsem dalek toho tvrdit, že bych do nich plně pronikl. V průběhu práce jsem si však uvědomil,  že tímto filmem začínám pátrám po tom, jak by mohla „more-than-human theory“ ovlivnit budoucnost etnografického filmu.

„Solaris“ by si ale neměli užít pouze držitelé doktorátů. Nechtěl jsem vytvořit film-prohlášení, ale filmový prostor, který by byl smyslově intenzivní, významově otevřený a zároveň vícehlasý. Proto žádný mluvený dialog a proto experimentování se změnami „pohledu“. Tento přístup můžeme dovodit s Merleau-Pontym a radikálně zvolat: „Film není myšlen. Film je vnímán. Neznamená proto v důsledku nic, pouze sám sebe.“

Při závěrečném hodnocení na Baltic Film and Media School byl „Solaris“ dokumentaristy kritizován: „Pavle, zjednoduš to a prolni vnitřní lokace". V té chvíli jsem si uvědomil, že jsem si vytvořil k obchoďáku vazbu. Začal jsem se k němu totiž chovat, jako by to byla osoba, jejíž svědectví – zde prostorové vazby a noční rytmus – nesmí být zpronevěřeny. Etické principy antropologovy práce vymknuté z kloubů, nebo post-humanistická etika rozšiřující svůj záběr? Nepochopení filmového média, nebo životaschopné experimentování?
„Solaris“ je plavidlo, které s sebou vezme toho, kdo se nechá, a promítne mu to, o čem sní. Film pro diváka může být pouze krátkodobý smyslový zážitek a bude to úplně v pořádku. Jeho chodbami přesto zní hlasy. Konfrontace s nimi vytváří vztahy a asociace. Jakou konverzaci rozvinete s vibrující budovou, jejími služebníky a návštěvníkem s kamerou?

Pavel Borecký
Tallinn